Mistrovství ČR v běhu na 100 km Plzeň 2017

Závod v Plzni byl můj první letošní důležitý závod a velmi jsem se na něj těšil. Šlo o mistrovství republiky a tak jsem nechtěl nic podcenit. Po velmi úspěšné loňské sezóně i ta letošní měla dobrý úvod. Začala novoročním půlmaratonem v Brně a Hulmenskou desítkou, na kterých jsem se cítil velmi dobře a zaběhl slušné výsledky. Bohužel se ale v cíli této desítky dostavila ukrutná bolet v oblasti pravé kyčle a já nemohl prakticky došlápnout na nohu. Znamenalo to pro mě 3 týdenní tréninkovou pauzu. To byl první zásadní nedostatek při přípravě na tento závod a já pomalu přestával věřit, že v Plzni zaběhnu slušný čas.

Zároveň jsem si po velmi úspěšném roce 2016 uvědomil, že běhání mi docela jde a začal jsem přemýšlet nad způsoby, jak se ještě více výkonnostně posunout. Začal jsem hledat možnosti a shodou okolností mi na soustředění můj trenér Pavel Novák doporučil výživového poradce. A to bylo přesně to, nad čím už jsem chvíli předtím uvažoval. Na začátku roku jsem oslovil Tomáše Soukupa, sportovního výživového poradce a později jsem se s ním setkal a navázali jsme spolupráci. To znamenalo ze dne na den radikálně změnit jídelníček. Mám v těle příliš mnoho tuku a tak bylo nutné držet lehčí dietu, abych se ho zbavil. Kombinaci nového jídelníčku s Pavlovými tréninkovými dávkami nebylo schopné mé tělo akceptovat a často jsem upadal do velké únavy jak v průběhu dne, tak i v tréninku. Porovnal bych to s horskou dráhou, občas jsem měl pocit, že se mi trénovalo dobře, ale spíše převládaly pocity únavy a vleklé krize, z kterých jsem se nedokázal odrazit ode dna. Možná to bylo i tím, že jsem se snažil dodržet kilometráž podle tréninkového plánu i za cenu velmi špatného tempa. Paradoxní ale bylo, že čím horší pocit v tréninku jsem měl, tím více jsem byl přesvědčený, že jídelníček bude fungovat. Ne hned, ale v dlouhodobém horizontu, až si tělo zvykne. Po zranění to byl další důvod, proč jsem v dobrý výsledek v Plzni vůbec nevěřil. Mé tréninky nestály za nic a pocit při nich byl mnohdy přímo katastrofální. (Pokračování textu…)

Mistrovstí světa na 100 km ve španělském Los Alcazares

MS ve Španělsku pro mě byl poslední závod letošní náročné sezóny. Poslední 3 měsíce jsem žil prakticky v permanentní nervozitě, protože jsem měl téměř celou dobu před nějakým důležitým závodem. Tato skutečnost na mě působila velmi negativně a způsobovala značnou psychickou únavu. Začalo to stovkou ve Winschotenu, pokračovalo Spartathlonem a 24 hodinovkou ve Francii a vyvrcholilo právě stovkou ve Španělsku. Těšil jsem se, až to všechno skončí a pořádně si odpočinu. Odpočinek byl mojí velkou motivací v tréninku před tímto závodem, protože jsem věděl, že i když se při závodu pořádně zničím, nebude to až tolik vadit. A nejen proto jsem byl připravený na trati nechat všechno. Byl to také můj již třetí reprezentační závod, takže jsem v tom nebyl tak úplně sám a běžel jsem i za tým.

V 5 týdnech mezi 24 hodinovkou ve Francii a tímto závodem jsem měl prakticky pouze jeden tréninkový týden, pak už jen následoval odpočinek před závodem. Příprava tak nebyla úplně ideální a chtělo by to delší dobu na trénink, abych dokázal důkladně vyladit formu a podat co možná nejlepší výsledek. (Pokračování textu…)

Mistrovství Evropy na 24 hodin ve francouzském Albi

Nechybělo příliš mnoho a do Francie na mistrovství Evropy jsem vůbec nejel. V Kladně po 24 hodinovce jsem byl rozhodnutý, že takto dlouhý závod jednou ročně stačí. Navíc jsem si říkal, že po Spartathlonu se budu chtít velmi dobře připravit na listopadové MS na 100 km do Španělska a mezi tyto závody vložit další náročný závod by nebylo příliš moudré. Naštěstí jsem na rozhodnutí z Kladna brzy zapomněl a rozhodl se jet reprezentovat. A dobře jsem udělal.

Účastnická medaile ze závodu. (zdroj Facebook)

V období mezi Spartathlonem a francouzskou 24 hodinovkou jsem měl 3 týdny na regeneraci a už běhal jenom kratší a lehčí tréninky. Jenže ani tak to pro mě nebylo úplně ideální běžecké období. Po Spartathlonu jsem odjel na prodloužený víkend do termálních lázní, abych lépe zregeneroval. Při běhání v jiném prostředí jsem se sice cítil velmi dobře, ale tepy jsem měl mnohem výš, než obvykle. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornost, ale přesně 9 dnů před závodem mě dostihla velká únava. Dokonce taková, že jsem musel úplně vynechat trénink a to rozhodně nemám ve zvyku. V dalších dnech se to postupně srovnalo, ale stejně jsem tím byl před závodem znepokojený. Závod jsem bral jako velkou neznámou a vůbec nevěděl, jak dopadne. (Pokračování textu…)

Spartathlon 2016

Loňský Spartathlon byl bez přehánění fenomenální. Tak úžasnou atmosféru jsem nikdy a nikde předtím nezažil. A i když jsem se chvíli po dokončení závodu vyslovil ve smyslu, že příště už Spartathlon určitě nepoběžím, s odstupem času jsem neodolal. Musel jsem se do Řecka na start tohoto závodu vrátit a opět prožít ten nezapomenutelný pocit při doteku nohy krále Leonida v cíli. Kdo by se rád dozvěděl víc o závodu, doporučuji přečíst můj loňský report. V krátkosti jen připomenu, že závod je považovaný za jeden z nejnáročnějších ultramaratonů na světě, měří 246 km, běží se za vysokých řeckých teplot ve zvlněném terénu a závod má časový limit 36 hodin. Radek Brunner pro představu použil srovnání s pražským maratonem, kde je časový limit 7 hodin na jeden maraton. V tomto závodu ale musí účastník urazit maratonů téměř 6 a na každý má časový limit 6 hodin.

Na první pohled se může zdát závod napodruhé jednodušší, ale já jsem to tak vůbec nevnímal. Myšlenky na Spartathlon ve mně nejen vyvolávají husí kůži, ale také obrovský respekt. Určitě mi minulý rok dal mnoho zkušeností, ale na druhou stranu jsem cítil větší tlak a měl větší očekávání. Napadalo mě třeba pokoření hranice 30 hodin. A to by znamenalo běžet v průměru okolo minuty na kilometr rychleji než vloni. Proto jsem měl velmi smíšené pocity. Například jsem se sice na jednu stranu cítil velmi dobře a byl jsem odpočinutý, ale na druhou stranu mě už téměř 2 měsíce bolí koleno a bál jsem se, jestli v závodě nebude protestovat nad množstvím uběhnutých kilometrů. (Pokračování textu…)

Brněnský masakr 2016

Brněnský masakr jsem původně neměl v plánu vůbec běžet. Závod byl týden po Winschoten Runu a 14 dnů před Spartathlonem, takže to není příliš mnoho prostoru na regeneraci. Jenže já chci stejně jako loni vyhrát UltraCup a bez bodů z tohoto závodu bych to nedokázal. To byl jediný důvod, proč jsem se na Masakr vypravil.

Před závodem jsem důkladně počítal, kolik musím získat bodů, aby už nikdo neměl ani teoretickou šanci mě předstihnout. Výhodou bylo, že dobří běžci jako Dan Orálek, Pavel Marek a Ivan Šarlinger jedou také na Spartathlon a nemohou se tedy účastnit posledního závodu zařazeného do poháru – Šutru. Vycházelo mi, že pokud budu okolo 20 místa, už mě nikdo nepředstihne. Z loňských výsledků mi vycházel čas okolo 6:20, což na závodu dlouhém 63 km znamenalo tempo 6 min/km. A to se mi zdálo velmi pohodové. Chtěl jsem se totiž maximálně šetřit před Spartathlonem. Navíc už přes měsíc a půl mám menší problémy s kolenem a bál jsem se, co s ním provedou kopce, kterých tady bylo požehnaně. (Pokračování textu…)

Run Winschoten 2016

Loni byl pro mě závod ve Winschotenu nejdůležitějším závodem v životě. Byl to můj první závod v zahraničí, moje oblíbená stovka a navíc to pro mě byla premiéra v reprezentaci, jelikož se závod běžel jako mistrovství světa na 100 km. Hned po závodě jsem věděl, že se do Winschotenu opět vrátím a tuto stovku si ještě někdy zaběhnu. Letos jsem ale k závodu přistupoval úplně jinak, nebral jsem ho jako příliš důležitý. Proto mě napadaly zajímavé myšlenky na různé strategie v průběhu závodu. Napříkpodlad jsem si říkal, že bych mohl zkusit rychlejší začátek stejně jako to dělají Radek Brunner a Daniel Orálek. Přece jen jsou to mnohem zkušenější běžci a já si říkal, že třeba objevím jejich tajemství, jak rychle uběhnout stovku.

Nebo jsem mohl zkusit opět vyrovnané tempo, o což se většinou vždy snažím. Ale tentokrát to bylo složitější. Věděl jsem, že jsem letos velmi trénoval a cítil jsem se na osobák. Průměrné tempo tedy rozhodně rychlejší než 4:30 min/km, ale o kolik jsem netušil. Nevěděl jsem, jestli by 4:20 min/km v začátku bylo velmi odvážné nebo tak akorát. Po konzultaci s trenérem jsem se snažil zvolit raději poklidný začátek. V každém případě jsem si přál běžet prvních 60 km úplně v pohodě bez většího úsilí a také aby následný pokles tempa byl co nejmenší. Při pohledu do startovní listiny jsem teoreticky mohl pohlížet na stupně vítězů ve své kategorii, i když konkurence byla vcelku slušná. (Pokračování textu…)

Hostýnská osma 2016

Hostýnská Osma je pro mě srdcovka, mám ji kousek od bydliště a první ročník tohoto závodu pro mě byl prvním ultramaratonem. Je pravdou, že jsem se ve své běžecké kariéře zaměřil spíše na silniční rovinaté závody, ale i tak si každým rokem H8 rád zaběhnu jako zpestření běžecké sezóny. Poslední dobou si ale také říkám, že ultra závodů je na mě už nějak moc a věděl jsem, že v jednotlivcích nemám šanci se dobře umístit. Proto jsem se tentokrát přihlásil v mixu s výbornou ultramaratonkyní Terezkou Gecovou. Říkal jsem si, že společně máme mnohem větší šanci uspět a já se nebudu tolik honit a budu tak schopný se brzo vrátit do plného tréninku.

Pro nás oba byl závod ve dvojici premiéra a tak jsme pořádně nevěděli, co nás čeká. V každém případě jsem chtěl Terezce maximálně pomoct. Například jsem nesl celou povinnou výbavu a také dvoulitrovou zásobu pití. Zkrátka jsme se snažili vše přizpůsobit tomu, aby Terezka mohla běžet bez zbytečného zdržování a zátěže. Dokonce jsem poprvé využil hodiny Fenix k tomu, abych do nich nahrál trasu a ony mě navigovaly. Proto jsem ani předem nestudoval trasu a plně spoléhal na moderní techniku. Bohužel to nebylo úplně vhodné, hodinky neukazovaly přesně a celkem jsme 3x lehce zabloudili. Značení bylo dobré, jen to chtělo trochu více pozornosti. (Pokračování textu…)

24 h Self-Transcendence Race Kladno 2016

Po mé loňské nevydařené účasti na kladenské 24 hodinovce jsem si chtěl letos spravit náladu. Závod se běžel jako mistrovství ČR, takže jsem se chtěl dobře umístit. A letos jsem cítil velkou příležitost, jelikož se někteří výborní ultramaratonci neúčastnili, hlavně Radek Brunner a Petr Válek. Mými největšími soupeři tak byli Jarda Bohdal a Pavel Marek. Ostatní zahraniční běžci mě příliš nezajímali, jednak se nepočítají do mistrovství ČR a také se jim nepočítají body do poháru Ultracupu.

Od 12 hodinovky na konci května jsem přípravu směřoval k tomuto závodu. Na začátku července vše vypadalo velmi nadějně, za prvních 17 dnů měsíce jsem naběhal 274 km v průměrném tempu 4:14 min/km. Přitom jsem běhal velmi lehce a bez většího úsilí, takže to bylo velmi dobré. Jakmile se blížil závod, začal jsem ubírat na kilometráži i tempu, abych dostatečně odpočinul. Ale paradoxně jsem začal pociťovat asi 10 dnů před závodem vcelku značnou únavu a bolest ve svalech. Vůbec jsem nechápal co se to děje, ale čekal jsem, že to do závodu zmizí. Bohužel opak byl pravdou a nepochopitelná únava zůstala. Je možné, že to bylo způsobené pouhou nervozitou před závodem, ale vcelku mě to rozladilo. (Pokračování textu…)

Závod na 12 hodin ve Stromovce 2016

Dvanáctihodinovka ve Stromovce byla vyvrcholením velmi náročného květnového závodního programu. Začalo to pražským maratonem, další víkend Borákem, pak jsem si dal i kratší závod na 10 km a pak Stromovka. Vše vždy s odstupem pouhého jednoho týdne. Nebylo to zdaleka ideální a při tolika startech se nedá rozumně na závody připravit. Proto jsem si ani nekladl vysoké cíle pro tento závod a oproti minulému roku jsem si stanovil mnohem reálnější cíl. Tím bylo uběhnout 130 km a lehounce posunout osobáček přes tuto hezky zaokrouhlenou hranici.

Ve Stromovce jsem již dvakrát vyhrál, takže jsem si přál, abych opět obhájil a získal na tomto závodě Hattrick. Jenže při pohledu do startovní listiny jsem zjistil zásadní komplikaci. Ve startovce jsem objevil Dana Lawsona z Anglie, který loni na Spartathlonu doběhl druhý. Opravdu skvělý běžec, který by mě bez větších problémů porazil. Naštěstí jsem pár dnů před závodem zjistil, že minulý víkend běžel dvanáctihodinovku v Holandsku. Při zkoumání jeho závodní historie jsem zjistil, že to není zdaleka takový šílenec jako jsem já a že si nechává mezi závody relativně velké rozestupy. Takže jsem si byl takřka jistý, že do Stromovky nedorazí. (Pokračování textu…)

Borák – mistrovství ČR v ultratrailu 2016

Po pražském maratonu jsem měl pouhých šest dnů na to, abych se pokusil dostatečně zregenerovat a připravil se na ještě náročnější závod, kterým byl Borák – běh za Loštickým tvarůžkem. Slovo pokusil je namístě, protože pokus se příliš nezdařil a celý týden po maratonu jsem měl hodně ztuhlé nohy a regenerace zdaleka neprobíhala ideálně. Maraton mi dal zabrat víc, než jsem si připouštěl a podle toho také vypadal průběh Boráku.

Závod se opět běžel na 6 okruhů po 14 km po stejné trase jako loni. Celkem tedy 2 maratony v lehce zvlněném terénu, v každém okruhu se nastoupá okolo 200 výškových metrů. Stejně jako minulý rok se závod běžel jako mistrovství ČR v ultratrailu, na kterém jsem skončil druhý. I letos jsem si přál být na bedně, i když jsem věděl, že jde o kvalifikační závod na MS v ultratrailu a dala se tedy čekat mnohem větší konkurence. (Pokračování textu…)