Prvomájový Burky běh Hulín 2017

První květnový den jsem se rozhodl strávit závodem v Hulíně. Běžel se tam třetí ročník prvomájového půlmaratonu společně se čtvrtmaratonem. Pro čtvrtmaratonce byla připravená 2 kola po zhruba 5 km a pro půlmaratonce dvojnásobek. Start byl naplánovaný na rozumných 11 hodin a tak byla možnost se dobře vyspat a na závod připravit.

Už při příjezdu do Hulína to vypadalo na velmi krásné počasí, teploměr ukazoval skoro 15 stupňů a svítilo sluníčko. Opravdu vydařený den na závod, i když se jednalo prakticky o skokové oteplení a trochu jsem se bál velkého horka. Naštěstí foukal vcelku příjemný vítr a tak se to dalo zvládnout a ani jsem se v průběhu závodu nijak extrémně nezpotil. (Pokračování textu…)

Půlmaraton Kroměříž 2017

V Kroměříži jsem půlmaraton běžel již v roce 2015, takže jsem věděl, do čeho jdu. Mám rád rovinaté závody a dva okruhy po čtvrtmaratonu jsou ideální. S trenérem jsem byl domluvený, že si zaběhnu pouze tréninkově bez velkého nasazení a to jsem hodlal dodržet. Říkal jsem si, že čas by mohl být okolo 82 až 83 minut.

Po příjezdu do Kroměříže jsem se rychle zaregistroval, převlékl, rozcvičil a šel rozklusat. Trochu jsem se nechal unést, popoběhl dál a málem se nestihl vrátit včas na start závodu, který byl přesně v 10 dopoledne. Podařilo se mi prokličkovat až těsně ke startovní čáře, abych neplýtval čas předbíháním a za pár vteřin zazněl startovní výstřel. (Pokračování textu…)

Mistrovství ČR v běhu na 100 km Plzeň 2017

Závod v Plzni byl můj první letošní důležitý závod a velmi jsem se na něj těšil. Šlo o mistrovství republiky a tak jsem nechtěl nic podcenit. Po velmi úspěšné loňské sezóně i ta letošní měla dobrý úvod. Začala novoročním půlmaratonem v Brně a Hulmenskou desítkou, na kterých jsem se cítil velmi dobře a zaběhl slušné výsledky. Bohužel se ale v cíli této desítky dostavila ukrutná bolet v oblasti pravé kyčle a já nemohl prakticky došlápnout na nohu. Znamenalo to pro mě 3 týdenní tréninkovou pauzu. To byl první zásadní nedostatek při přípravě na tento závod a já pomalu přestával věřit, že v Plzni zaběhnu slušný čas.

Zároveň jsem si po velmi úspěšném roce 2016 uvědomil, že běhání mi docela jde a začal jsem přemýšlet nad způsoby, jak se ještě více výkonnostně posunout. Začal jsem hledat možnosti a shodou okolností mi na soustředění můj trenér Pavel Novák doporučil výživového poradce. A to bylo přesně to, nad čím už jsem chvíli předtím uvažoval. Na začátku roku jsem oslovil Tomáše Soukupa, sportovního výživového poradce a později jsem se s ním setkal a navázali jsme spolupráci. To znamenalo ze dne na den radikálně změnit jídelníček. Mám v těle příliš mnoho tuku a tak bylo nutné držet lehčí dietu, abych se ho zbavil. Kombinaci nového jídelníčku s Pavlovými tréninkovými dávkami nebylo schopné mé tělo akceptovat a často jsem upadal do velké únavy jak v průběhu dne, tak i v tréninku. Porovnal bych to s horskou dráhou, občas jsem měl pocit, že se mi trénovalo dobře, ale spíše převládaly pocity únavy a vleklé krize, z kterých jsem se nedokázal odrazit ode dna. Možná to bylo i tím, že jsem se snažil dodržet kilometráž podle tréninkového plánu i za cenu velmi špatného tempa. Paradoxní ale bylo, že čím horší pocit v tréninku jsem měl, tím více jsem byl přesvědčený, že jídelníček bude fungovat. Ne hned, ale v dlouhodobém horizontu, až si tělo zvykne. Po zranění to byl další důvod, proč jsem v dobrý výsledek v Plzni vůbec nevěřil. Mé tréninky nestály za nic a pocit při nich byl mnohdy přímo katastrofální. (Pokračování textu…)

Rohálovská desítka 2017

Rohálovskou desítku jsem letos běžel už popáté. Je to takový můj první závod sezóny, kdy vždy porovnávám svůj čas oproti loňsku a podle toho odhaduji svoji aktuální formu. Letos to ovšem mělo menší háček. Po Hulmenské desítce přesně 5 týdnů před tímto závodem jsem si způsobil zranění a to bohužel znamenalo nedobrovolnou třítýdenní pauzu od běhání. Na trénink pak zbývaly pouhé 2 týdny a ty zdaleka nepředstavovaly ideální přípravu. Sice jsem byl odpočinutý, ale nemohl jsem od závodu čekat nějaké zázračné výsledky. Zvlášť když jsem se ještě necítil úplně v pořádku a stále jsem při běhu cítil malou bolest. (Pokračování textu…)

Hulmenská desítka 2017

Hulín je jen pár kilometrů a tak jsem se rozhodl si Hulmenskou desítku tréninkově zaběhnout. Neměl jsem od závodu žádná očekávání, jelikož jsem ho běžel po dvou dnech od testu laktátové křivky. V každém případě jsem se na startu cítil docela v pohodě a byl relativně dobře připravený. Bál jsem se jen počasí, aby nebyla příliš velká zima, ale to se nepotvrdilo. Byly příjemné zhruba -3 stupně, bezvětří a svítilo sluníčko. Pocitově tedy bylo velmi příjemně.

Závod odstartoval v 10 hodin a spolu s dalšími 98 závodníky jsem se vydal na obrátkovou trať z Hulína směrem na Pravčice. Vůbec mě nenapadlo se zaměřit na svoje pořadí, protože podle loňských výsledků jsem v cíli očekával pořadí okolo dvacátého místa. Vyběhl jsem vcelku rozumným tempem a po zhruba 2 km jsem se bohužel ocitl osamocený a toto vytrvalo až do cíle. Proto jsem neměl motivaci se příliš snažit. Při obrátce jsem si ale odpočítal, na kolikátém místě běžím a zjištění, že jsem na 6 místě mě povzbudila. Říkal jsem si, že bych teoreticky mohl být třeba i třetí v kategorii. A tak jsem se začal snažit a šestý kilometr byl nejrychlejším v průběhu celého závodu. Ale bylo to způsobeno i tím, že tato část byla lehce z kopce. Bohužel závodník přede mnou měl velký náskok a nebylo v mých silách ho dotáhnout. V závěru jsem se tak raději soustředil na svá záda a kontroloval si odstup na závodníka za mnou. (Pokračování textu…)

MrázLéčí novoroční půlmaraton

Vloni jsem na Nový rok běžel Tuřanský novoroční půlmaraton a letos jsem ho plánoval opět. Nemile mě ale překvapila den předem informace, že je závod zrušený. Nechtěl jsem měnit tréninkový plán a tak jsem objevil alternativu v podobě závodu, který vznikl kvůli zrušení tuřanského půlmaratonu. Když jsem dorazil do Nového Lískovce, překvapilo mě, že prezentace probíhala v rodinném domku, který ovšem obsahoval ne příliš běžné vybavení domácnosti – polárium (www.MrazLeci.cz). Díky tomu bylo o závodníky velmi dobře postaráno, k dispozici byla šatna, sprcha i záchod.

Na závod přijelo okolo 20 lidí a tak před závodem panovala až téměř rodinná atmosféra. Alespoň mi připadalo, že se všichni znají a jsou z Brna. A jak jsem brzo zjistil, mojí hlavní nevýhodou tak byla neznalost tratě. Při jejím popisu před startem jsem se vůbec nechytal a bylo tedy pro mě nutností běžet v závěsu za někým, kdo bude vědět kudy vede trasa závodu. (Pokračování textu…)

Mistrovstí světa na 100 km ve španělském Los Alcazares

MS ve Španělsku pro mě byl poslední závod letošní náročné sezóny. Poslední 3 měsíce jsem žil prakticky v permanentní nervozitě, protože jsem měl téměř celou dobu před nějakým důležitým závodem. Tato skutečnost na mě působila velmi negativně a způsobovala značnou psychickou únavu. Začalo to stovkou ve Winschotenu, pokračovalo Spartathlonem a 24 hodinovkou ve Francii a vyvrcholilo právě stovkou ve Španělsku. Těšil jsem se, až to všechno skončí a pořádně si odpočinu. Odpočinek byl mojí velkou motivací v tréninku před tímto závodem, protože jsem věděl, že i když se při závodu pořádně zničím, nebude to až tolik vadit. A nejen proto jsem byl připravený na trati nechat všechno. Byl to také můj již třetí reprezentační závod, takže jsem v tom nebyl tak úplně sám a běžel jsem i za tým.

V 5 týdnech mezi 24 hodinovkou ve Francii a tímto závodem jsem měl prakticky pouze jeden tréninkový týden, pak už jen následoval odpočinek před závodem. Příprava tak nebyla úplně ideální a chtělo by to delší dobu na trénink, abych dokázal důkladně vyladit formu a podat co možná nejlepší výsledek. (Pokračování textu…)

Mistrovství Evropy na 24 hodin ve francouzském Albi

Nechybělo příliš mnoho a do Francie na mistrovství Evropy jsem vůbec nejel. V Kladně po 24 hodinovce jsem byl rozhodnutý, že takto dlouhý závod jednou ročně stačí. Navíc jsem si říkal, že po Spartathlonu se budu chtít velmi dobře připravit na listopadové MS na 100 km do Španělska a mezi tyto závody vložit další náročný závod by nebylo příliš moudré. Naštěstí jsem na rozhodnutí z Kladna brzy zapomněl a rozhodl se jet reprezentovat. A dobře jsem udělal.

Účastnická medaile ze závodu. (zdroj Facebook)

V období mezi Spartathlonem a francouzskou 24 hodinovkou jsem měl 3 týdny na regeneraci a už běhal jenom kratší a lehčí tréninky. Jenže ani tak to pro mě nebylo úplně ideální běžecké období. Po Spartathlonu jsem odjel na prodloužený víkend do termálních lázní, abych lépe zregeneroval. Při běhání v jiném prostředí jsem se sice cítil velmi dobře, ale tepy jsem měl mnohem výš, než obvykle. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornost, ale přesně 9 dnů před závodem mě dostihla velká únava. Dokonce taková, že jsem musel úplně vynechat trénink a to rozhodně nemám ve zvyku. V dalších dnech se to postupně srovnalo, ale stejně jsem tím byl před závodem znepokojený. Závod jsem bral jako velkou neznámou a vůbec nevěděl, jak dopadne. (Pokračování textu…)

Spartathlon 2016

Loňský Spartathlon byl bez přehánění fenomenální. Tak úžasnou atmosféru jsem nikdy a nikde předtím nezažil. A i když jsem se chvíli po dokončení závodu vyslovil ve smyslu, že příště už Spartathlon určitě nepoběžím, s odstupem času jsem neodolal. Musel jsem se do Řecka na start tohoto závodu vrátit a opět prožít ten nezapomenutelný pocit při doteku nohy krále Leonida v cíli. Kdo by se rád dozvěděl víc o závodu, doporučuji přečíst můj loňský report. V krátkosti jen připomenu, že závod je považovaný za jeden z nejnáročnějších ultramaratonů na světě, měří 246 km, běží se za vysokých řeckých teplot ve zvlněném terénu a závod má časový limit 36 hodin. Radek Brunner pro představu použil srovnání s pražským maratonem, kde je časový limit 7 hodin na jeden maraton. V tomto závodu ale musí účastník urazit maratonů téměř 6 a na každý má časový limit 6 hodin.

Na první pohled se může zdát závod napodruhé jednodušší, ale já jsem to tak vůbec nevnímal. Myšlenky na Spartathlon ve mně nejen vyvolávají husí kůži, ale také obrovský respekt. Určitě mi minulý rok dal mnoho zkušeností, ale na druhou stranu jsem cítil větší tlak a měl větší očekávání. Napadalo mě třeba pokoření hranice 30 hodin. A to by znamenalo běžet v průměru okolo minuty na kilometr rychleji než vloni. Proto jsem měl velmi smíšené pocity. Například jsem se sice na jednu stranu cítil velmi dobře a byl jsem odpočinutý, ale na druhou stranu mě už téměř 2 měsíce bolí koleno a bál jsem se, jestli v závodě nebude protestovat nad množstvím uběhnutých kilometrů. (Pokračování textu…)

Run Winschoten 2016

Loni byl pro mě závod ve Winschotenu nejdůležitějším závodem v životě. Byl to můj první závod v zahraničí, moje oblíbená stovka a navíc to pro mě byla premiéra v reprezentaci, jelikož se závod běžel jako mistrovství světa na 100 km. Hned po závodě jsem věděl, že se do Winschotenu opět vrátím a tuto stovku si ještě někdy zaběhnu. Letos jsem ale k závodu přistupoval úplně jinak, nebral jsem ho jako příliš důležitý. Proto mě napadaly zajímavé myšlenky na různé strategie v průběhu závodu. Napříkpodlad jsem si říkal, že bych mohl zkusit rychlejší začátek stejně jako to dělají Radek Brunner a Daniel Orálek. Přece jen jsou to mnohem zkušenější běžci a já si říkal, že třeba objevím jejich tajemství, jak rychle uběhnout stovku.

Nebo jsem mohl zkusit opět vyrovnané tempo, o což se většinou vždy snažím. Ale tentokrát to bylo složitější. Věděl jsem, že jsem letos velmi trénoval a cítil jsem se na osobák. Průměrné tempo tedy rozhodně rychlejší než 4:30 min/km, ale o kolik jsem netušil. Nevěděl jsem, jestli by 4:20 min/km v začátku bylo velmi odvážné nebo tak akorát. Po konzultaci s trenérem jsem se snažil zvolit raději poklidný začátek. V každém případě jsem si přál běžet prvních 60 km úplně v pohodě bez většího úsilí a také aby následný pokles tempa byl co nejmenší. Při pohledu do startovní listiny jsem teoreticky mohl pohlížet na stupně vítězů ve své kategorii, i když konkurence byla vcelku slušná. (Pokračování textu…)