Rohálovská padesátka virtuálně pokus č. 2

Report z prvního běhu Rohálovské desítky jsem končil slovy, že doufám, že mě nikdo nepřekoná, abych nemusel běžet znova. Popravdě jsem tehdy nevěřil, že znova opravdu poběžím. Ale když jsem zjistil, že mě Petr Kučera o 9 vteřin překonal, začal jsem střádat plány na další pokus. Přece jen 9 vteřin na 50 km je opravdu zanedbatelný čas a já po prvním pokusu cítil ještě drobné rezervy. Tentokrát jsem se na závod připravil mnohem lépe. Sehnal jsem i moje oblíbené gely Agave, abych měl na celou trasu dostatek energie, skvělou podporu mi opět dělal tatínek podobně jako minule, ale malinko jsme to ještě vylepšili. Navíc tentokrát už to nebyl jen běh bez soupeře, ale do hodinek jsem si nahrál trasu z minula a soupeřil sám se sebou. Skvělou motivací, která mi minule chyběla, bylo sledovat v reálném čase kolik vteřin a později minut mám náskok na svůj předchozí běh.

Vystartoval jsem ve čtvrtek 15:32 hodin a na začátku se nic zvláštního nedělo. trochu mě znervózňovalo, že jsem hned od začátku ve srovnání s prvním pokusem výrazně rychlejší a bál jsem se přepálení začátku. Okolo 15 km jsem se dozvěděl, že asi 10 minut za mnou vystartoval David Pelíšek, skvělý běžec z Olomouce. Netrvalo dlouho a na 20 km mě ladně a vysokou rychlostí předběhl. Na 22 km mi hlásili ztrátu 1:15, což už jsem si myslel, že nedoženu. Zvlášť, když se mi David téměř ztratil z dohledu. Na občerstvovačce v polovině závodu na 25 km se David zastavil na doplnění tekutin a já se dostal před něj. Před ním jsem ovšem nezůstal dlouho a za chvíli mě dohonil a opět předběhl. Zajímavé bylo, že do kopce jsem byl rychlejší a po rovině a z kopce naopak pomalejší. Proto jsme si několikrát vyměnili pořadí a když jsme vybíhali na hlavní na 35 km, David byl kousek přede mnou. Po pravotočivé odbočce v táhlém stoupání jsem ho ale předběhl a zkusil malinko přidat. Utrhl jsem se mu a od té doby jsem svůj náskok jen navyšoval a v cíli jsem mohl být zhruba o 3 minuty dříve. Díky jeho pozdějšímu startu mě ovšem zaslouženě porazil, ale kdyby byl závod o 15 až 20 km delší, věřím, že bych zvítězil. (Pokračování textu…)

Rohálovská padesátka virtuálně

Rohálovská padesátka je běžně cyklistický závod, ale kvůli pandemii nebylo možné ho uspořádat stejně jako v předchozích ročnících. Organizátoři se ale nenechali odradit a uspořádali skvělý virtuální závod, který nazvali Rohálovský Samozávod. A pořadatelé tentokrát mysleli také na běžce a kromě standardních cyklistických kategorií vypsali také kategorii běžeckou a z recese vzhledem k čerstvě napadlému sněhu také kategorii běžkařskou. Již kdysi mi proběhla hlavou myšlenka, že bych si trasu nějakého okolního cyklistického závodu zaběhl, ale nikdy jsem se neodhodlal. Ale tentokrát to bylo jiné, závody žádné nejsou a když mi tatínek jednoho dne oznámil, že se Rohálovská padesátka také běží, dlouho jsem neváhal. Napsal jsem trenérovi a účast jsme naplánovali hned na další neděli.

Pořadatelé to měli skvěle vymyšlené, za 150 Kč startovného každý získal unikátní šestimístný kód, který na startu na jedné klávesnici fungoval pro vstup do skvěle vybaveného Samobufetu. Obdivuji důvěru pořadatelů v účastníky, kteří si vše brali sami a házeli peníze za odebrané dobroty do pokladničky. Na druhé klávesnici fungoval kód k měření času závodu. Každý závodník při vystartování naťukal kód, zazněla siréna a mohl vyrazit. Po doběhu jsem opět zadal stejný kód a během chvíle se čas automaticky objevil v online výsledcích. (Pokračování textu…)

Borák – Mistrovství ČR v ultratrailu 2020

Týden po desítce v Holešově jsem se vydal na trochu delší závod do Loštic. Pokud pominu rok 2014, startoval jsem zde každý rok a to znamená, že letos to byla již má sedmá účast. Dalo by se tedy říct, že už jsem na Boráku skoro jako doma. Závod se i letos konal jako mistrovství České republiky, běží se 6 okruhů po zhruba 14 km, takže celkem to dělá přes 84 km v nenáročném terénu pouze s jednou krátkou chodeckou trailovou vložkou. A pokud jsou závody s běhatelnými kopci, naprosto mi to vyhovuje.

Poslední dobou se mi běhalo velmi dobře a i na předchozí závody se mi podařilo parádně vyladit a běželo se mi výborně. Proto jsem byl před závodem velkým optimistou a věřil, že to bude podobné i na Boráku. Nicméně jsem měl poslední dny před Borákem tužší nohy a pocitově to nebylo úplně ideální. Ale to ještě nic neznamená, to se občas stává a pak se to zázračně rozeběhne a závod dobře dopadne. Takže to mě nijak nerozhodilo. (Pokračování textu…)

Hostýnská osma 2020

Již devět let v řadě vždy v první půlce srpna běhám po Hostýnských vrších v rámci závodu Hostýnská osma. A ani letos tomu nebylo jinak. Jedná se o závod s tvarem trasy číslice 8 se středem na Tesáku, kterým se probíhá dvakrát. Každý rok je malinko jiná trasa a závod měří nejčastěji okolo 65-70 km s převýšením zhruba 3000 metrů.

Díky nezávodnímu koronavirovému období jsem měl více prostoru na trénink v kopcích a letos jsem v Hostýnkách naběhal opravdu hezkou řádku tréninků. Z tohoto pohledu jsem mohl být velmi spokojený, jelikož tolik výškových metrů jsem rozhodně žádný předešlý rok nevyběhl. A také mi určitě pomohl Moravský ultramaraton, kdy jsem v kopcovitém terénu uběhl 301 km v průběhu sedmi dnů. Po fyzické stránce jsem se cítil připravený velmi dobře a i vyladění před závodem dopadlo skvěle. To se mi v létě často nestává a můžu za to poděkovat hlavně trenérovi. (Pokračování textu…)

Moravský ultramaraton 2020

Covid vystavil dlouhou stopku závodění a po ukončení největších bezpečnostních opatření jsem si začal konečně vybírat nějaký závod. Nelákalo mě nic krátkého, spíše jsem rovnou pokukoval po nějakém ultra, které už mi chybělo. Nenarazil jsem ale na nic pořádného. Zároveň jsem již pár let přemýšlel o účasti na Moravském ultramaratonu (MUM), který jsem si chtěl dlouho zaběhnout, ale díky jiným závodům jsem ho nedokázal vměstnat do svojí termínovky. Ale tentokrát jsem již neodolal. A vypadá to, že podobně to měli i ostatní, jelikož se sešla velmi silná konkurence, vlastně největší v historii tohoto závodu.

MUM je sedmidenní závod a každý den se běží etapa dlouhá 43 km, celkem to dává slušných 301 km. Zázemí závodu je v Lomnici u Tišnova v místní škole, kde jsou k dispozici nafukovací matrace a každý si vybere nějaké místečko ke spánku. Někdo v šatně, někdo ve třídě, někdo rovnou na chodbě. Setkávání se s ostatními podobně naladěnými běžci na chodbách, při jídle a vlastně i všude jinde mělo svoje kouzlo. Obědy a večeře byly zajištěné v nedaleké restauraci a bohaté snídaně přímo ve škole. Kromě první a poslední etapy, kdy je start a cíl na stejném místě u školy, se každý den vyráželo do nějakého většího města poblíž a poté vybíhalo zpět směr Lomnice. (Pokračování textu…)

Mistrovství světa na 24 hodin v Albi

Kvalifikace na tento závod pro mě byla dosti komplikovaná. Letos se změnila kvalifikační pravidla a já to začal řešit na poslední chvíli. Jediný závod, na kterém jsem mohl limit zaběhnout, bylo letošní Kladno. Ale na tomto závodě se mi vůbec nedařilo a úplně jsem vyhořel. Stále jsem měl ale otevřená zadní vrátka ve formě open závodu, který se běží současně s mistrovstvím a má samostatnou klasifikaci, ale po Kladně jsem zjistil, že už i ten je uzavřený. Byl jsem z toho smutný a smiřoval jsem se s tím, že letos do Albi nepoletím. Ale jednoho krásného dne mi zavolal Dan s tím, že je volné místo a mohl bych v rámci MS startovat. Na poslední chvíli jsem se tak dostal na startovku, z čehož jsem měl velkou radost. Možná i díky tomu, že jsem měl možnost startovat bez potřebného limitu, mě to donutilo přípravě věnovat maximum, abych neudělal ostudu a start na závodě si obhájil. Na přípravu jsem měl rovných 6 týdnů. Taková doba byla mezi stovkou ve Winschotenu a tímto závodem. Příprava tentokrát po konzultaci s trenérem Pavlem probíhala diametrálně odlišně od všech mých předchozích příprav na dlouhé závody. Chtěl jsem naběhat okolo 200 km týdně a také se naučit běhat pomalu okolo 5:15 min/km, což bylo plánované tempo začátku závodu. Pokud pominu odpočinek po stovce a odpočinek před tímto závodem, hlavní třítýdenní tréninkový blok čítal 216, 273 a 205 km týdně. Nikdy jsem tolik kilometrů v průběhu třech týdnů v tréninku nenaběhal a byl jsem velmi příjemně překvapený, jak to vše krásně můj organismus snáší a nebyl jsem z toho nijak výrazně unavený. Jediným negativním a znepokojujícím faktorem byl úbytek na váze, který jsem se snažil kompenzovat dvojitými porcemi jídla, ale ani to nepomáhalo.

Český tým při slavnostním vlajkovém průvodu.
Český tým při slavnostním vlajkovém průvodu. (foto Petr Herejt)

Před závodem jsem se fyzicky cítil velmi dobře a věřil v dobrý výsledek. Horší to bylo s psychickým naladěním. Vracel jsem se do místa, kde jsem v roce 2016 zaběhl svůj životní závod, ale současně po několika následujících neúspěšných pokusech na jiných 24 hodinových závodech. Potřeboval jsem udržet hlavu v klidu a ideálně běžet úplně stejně jako před 3 lety. Tedy aspoň co se začátku týče, protože v tak luxusní výsledek jako minule jsem tentokrát rozhodně nedoufal. Byl bych spokojený s 240 km, což by byla moje druhá nejlepší 24 hodinovka a znamenalo by to také jakýsi comeback do těchto závodů a kvalifikaci na další reprezentační závody. (Pokračování textu…)

Run Winschoten 100 km 2019

Přemýšlím, jak mám tento report ze závodu vůbec začít a začnu odhalením svých pocitů po dubnové stovce v Plzni. Ačkoli se mi na tomto závodě podařilo malinko vylepšit osobák a získat titul mistra ČR, nebyl jsem se svým výkonem spokojený. Veřejně jsem o tom raději příliš nemluvil, protože stěžovat si po tak úspěšném závodě mi přišlo dost pošetilé. Ale faktem je, že mi prostě závod nesedl a věděl jsem, že po zimní přípravě jsem měl běžet v lepším čase. Ve Winschotenu to byla letos moje druhá stovka a původně jsem chtěl svůj osobák dále ještě vylepšit. Jenže letní příprava neprobíhala podle představ, letos mě horko paralyzovalo více než v minulých letech a neběhalo se mi tak, jak bych si představoval. Díky tomu jsem ani moc nenaběhal, ale aspoň jsem byl před závodem odpočinutý a cítil se celkem v pohodě. Ale ani tak jsem neměl nějaké vysoké očekávání a přál jsem si dokončit pod 7:18:32. To byl čas z Plzně a jakékoli vylepšení osobáku, klidně i o vteřinu, mě vždy hodně motivuje. A ještě jsem měl jeden cíl skončit do pátého místa, protože Winschoten je jedním z mála závodů, kde prvních pět bere peníze. A i za páté místo už se dají koupit jedny běžecké boty ve výprodeji.

Poslední dobou ale prožívám v práci dost hektické období a vůbec nic nestíhám. Podobně hekticky probíhala i má příprava na závod. Balil jsem se den před odjezdem, kdy jsem zjistil, že nemám dost svých oblíbených gelů Agave. Ale naštěstí oba kluci, se kterými jsem cestoval, mi pomohli. Až mě překvapilo, že ultra v ČR snad každý běhá na Agave. Do Holandska jsme jeli ve čtvrtek ráno z Prahy ve složení Michal Nosek, Lukáš Ďopan, Hanka Vičarová a já. Bez větších problémů jsme lehce po 6 večer dorazili do Winschotenu a kromě Michala, který spal v hotelu, jsme se ubytovali u syna jednoho z organizátorů. Ubytování bylo opět skvěle umístěné a na start jsme to měli jen pár set metrů. V pátek jsme spíše odpočívali, lehce vyklusli, vyzvedli startovní čísla a dali krátký výlet do sousedního Blauwestad. Byl jsem velmi překvapený, že jsem dostal startovní číslo 2 a tajně doufal, že Dan bude mít jedničku. Ale jedničku dali bohužel Pascalovi, nejlepšímu Holandskému stovkaři. Tak velká důvěra od pořadatelů se mi úplně nelíbila, ale neřešil jsem to. Do postele jsme ulehli brzo, jelikož letos byl start posunutý na 9, což je o hodinu dříve než v minulých ročnících. (Pokračování textu…)

Hostýnská osma 2019

Je až k nevíře, že už je to 7 let od mého prvního ultramaratonu. Byl to právě první ročník Hostýnské osmy. I z toho důvodu se jedná o můj srdeční závod a bez jediného vynechání se zde každý rok rád vracím. Po loňském velkém a nečekaném úspěchu jsem si říkal, že bych i letos chtěl podat kvalitní výkon. Zatímco vloni jsem před závodem naběhal v kopcích snad ani ne 100 km, letos jsem se do toho obul a naběhal mnohem víc. A běhal jsem i přímo po trase závodu. Takže přípravu jsem se snažil rozhodně nepodcenit, narušila ji jen neplánovaná a na poslední chvíli potvrzená účast na 24 hodinovce v Kladně.

Standardně jako u všech podobných kopcovitých závodů mi chybí zkušenosti a správný odhad úvodního tempa. Proto jsem začal raději velmi opatrně. Usadil jsem se tuším na 7 místě a nějak mě to nemotivovalo se příliš snažit, rozhodně jsem víc chodil než by bylo zdrávo. Vloni jsem se velmi brzo na úvod závodu dostal na třetí místo a to mě hnalo dopředu, ale tentokrát nic takového nenastalo. Ale i tak jsem se přes mé velké překvapení probojovával startovním polem stále výše. Měl jsem pocit, že se mi běží hrozně, když jsem srovnal tempo závodu loňska a letoška, bylo to mnohem pomalejší a já z toho usuzoval, že dnes mi to běží tak nějak špatně. (Pokračování textu…)

Self-Transcendence 24 hodin Kladno

V červnu jsem začal řešit druhou polovinu sezóny a zejména svoji účast na říjnovém MS na 24 hodin ve francouzském Albi. Na tento závod mám velmi hezké vzpomínky a před 3 lety se mi na něm podařilo zaběhnout skvělý výsledek. A proto jsem letos nechtěl chybět. Začal jsem řešit nominaci, jelikož byla letos změněná kritéria a já jsem jim příliš nerozuměl. Zjistil jsem, že výkon z Číny v roce 2017 se mi již nepočítá a od té doby jsem pořádnou 24 hodinovku nezaběhl. Takže jsem hledal možnosti, kde limit zaběhnu. Závod v Kladně byl vyprodaný a jiný závod v přijatelné vzdálenosti se nekonal. Stejně jsem ale zkusil napsat organizátorům do Kladna, jestli by se pro mě nenašlo volné místečko. Bohužel bez odezvy. Následně jsem již začal řešit open závod, který se v Albi běží paralelně vedle mistrovství světa. Jenže i na něj probíhá kvalifikace a organizátoři si závodníky vybírají. Takže ani zde není účast stoprocentní.

11 dnů před Kladnem se mi při obědě rozezněl telefon a s překvapením se na druhé straně ozval Viharin, organizátor kladenské 24 hodinovky, že pokud chci, můžu startovat. Prý jsem v minulých letech podal dobré výkony a byla by škoda, abych se i letos nepokusil o dobrý výsledek. Možná k tomu trochu přispělo i mé postěžování si ve slovenském Šamoríně na vyprodanost Kladna, kde jsem na konci června skvěle zaběhl 6 hodinovku. Organizační tým je zde totiž z velké části stejný. Já jsem samozřejmě neváhal ani chvíli, ale svoji účast jsem raději potvrdil až po konzultaci s trenérem. (Pokračování textu…)

Sri Chinmoy 6 hodin Šamorín

Díky běhání jsem procestoval snad půl Evropy, ale u bratrů Slováků jsem ještě nikdy nezávodil. Šesti a dvanácti hodinovka se zde koná každoročně, ale z doslechu jsem věděl, že trať v Nitře není příliš dobrá a proto jsem ji zatím nikdy neplánoval. Ale letos organizátoři závod přesunuli do Šamorína na 723 metrů dlouhý rovinatý okruh s minimem zatáček, který k účasti přímo vybízel.

Pár dnů před závodem jsem se necítil příliš dobře, neběhalo mi to a dalo by se říct, že jsem se běžecky trápil. Přisuzuji to hlavně vedru, které bylo občas doslova nesnesitelné, ale trenér řekl, že v sobotu budu „v pohodě“. Přiznám se, že jsem mu nevěřil. A navíc 2 dny před závodem jsem musel do Prahy, den před závodem jsem se vracel a vlakem se evidentně stěhovala celá Praha na prázdniny pryč. Takže jsem půlku cesty prostál v uličce a moc mi to na formě nepřidalo. Šestihodinovky neběhám a svojí jedinou účastí v roce 2013 jsem si vyběhal osobák 71 km. A ten jsem chtěl rozhodně překonat, což neměl být větší problém, jen při pohledu na předpověď počasí jsem se obával tropických teplot. Snem bylo překonat hranici 80 km, ale vzhledem k okolnostem před závodem jsem si vůbec nevěřil. (Pokračování textu…)