Štítek: MČR

Tentokrát začnu hezky od začátku včetně přípravy. A koho zajímá jen průběh závodu, ať přeskočí první 3 odstavce. Po loňské sezóně jsem byl nějaký rozladěný, běhání mi úplně nešlo a některé loňské závody nevycházely podle představ. Proto jsem se již těšil na tří týdenní listopadové odpočinkové období. Rychle to uběhlo a první prosincový víkend jsem byl na krátkém soustředění s trenérem v Medlově, které mi nalilo novou krev do žil. Společně jsme předběžně naplánovali sezónu a domluvili se na výrazném navýšení kilometráže. Ale to, na čem jsme se domluvili, moc neplatilo. Kilometráž totiž byla ještě vyšší. Co jsem si dříve ani nedokázal představit, bylo najednou skutečností. Týdenních 180 km bylo standardních, neobvyklých nebylo ani 190 a dvakrát jsem překročil hranici 200 km. A mně se přitom běhalo výborně. Pociťoval jsem výrazný posun a prakticky skokové zlepšení formy mě velmi motivovalo. A únava také neodpovídala naběhaným kilometrům, regenerovat jsem zvládal velmi dobře.

Další změna nastala v průběhu ledna, kdy mě trenér přemluvil na test laktátové křivky. Na rozdíl od 4 roky starého testu se ve výsledcích nepsalo „V meziprahové zóně nižší vytrvalost, na aerobním prahu deficit tempa i vytrvalosti, laktátově-aerobní výkonnost na dolní hranici očekávaného“, ale naopak zde stálo „excelentní výsledek testu, výrazný nárůst tempových schopností a vytrvalostní kapacity na aerobním prahu“. Od této chvíle mi trenér začal psát tréninky na tepy místo intenzity. Tato změna pro mě byla složitá, ale nějak jsem si nakonec zvykl. Horší bylo, že měl Pavel mnohem přesnější informace o intenzitě mých tréninků. Odjakživa mám tendenci běhat ve vyšší intenzitě než bych měl, protože jen tak mám dobrý pocit z toho, že trénuji naplno a do tréninku dávám vše. A podle tepovky trenér přesně viděl jak jsem trénink odběhal a musel občas zasáhnout a krotit mě. Někdy se mu to i dařilo. (Pokračování textu…)

V loňském roce se mi na tomto závodu velmi dařilo a dokázal jsem vybojovat vítězství. Vzpomínám si, že již na startu jsem si velmi věřil a nepochyboval o tom, že se umístím minimálně na bedně. Letos to ale bylo úplně jiné, byl jsem na pochybách a vůbec si nevěřil. Od prosince trénuji s maďarským trenérem a úplně se změnila struktura tréninků. A má důvěra v jeho tréninkový systém nebyla tak pevná. Občas jsem měl i světlé stránky, kdy jsem například po lednovém T1 maratonu nebo Rohálovské desítce byl chvíli optimista.

Týden před závodem jsem se snažil maximálně odpočívat a tréninkový plán byl jasný, běhat pouze v úterý a čtvrtek. Takže odpočinku na můj vkus možná až příliš, ale říkal jsem si, že to může být příjemná změna. Na startu závodu jsem měl ale dost ztuhlé nohy, nicméně jsem stále věřil, že se po pár kilometrech rozeběhnou. To se ale nepotvrdilo a po pár kilometrech mi nohy tuhly stále více a více a tempo postupně upadalo. Chtěl jsem začít v tempu 4:15 min/km, ale to se dařilo opravdu jen chvíli. (Pokračování textu…)

Závod v Plzni byl můj první letošní důležitý závod a velmi jsem se na něj těšil. Šlo o mistrovství republiky a tak jsem nechtěl nic podcenit. Po velmi úspěšné loňské sezóně i ta letošní měla dobrý úvod. Začala novoročním půlmaratonem v Brně a Hulmenskou desítkou, na kterých jsem se cítil velmi dobře a zaběhl slušné výsledky. Bohužel se ale v cíli této desítky dostavila ukrutná bolet v oblasti pravé kyčle a já nemohl prakticky došlápnout na nohu. Znamenalo to pro mě 3 týdenní tréninkovou pauzu. To byl první zásadní nedostatek při přípravě na tento závod a já pomalu přestával věřit, že v Plzni zaběhnu slušný čas.

Zároveň jsem si po velmi úspěšném roce 2016 uvědomil, že běhání mi docela jde a začal jsem přemýšlet nad způsoby, jak se ještě více výkonnostně posunout. Začal jsem hledat možnosti a shodou okolností mi na soustředění můj trenér Pavel Novák doporučil výživového poradce. A to bylo přesně to, nad čím už jsem chvíli předtím uvažoval. Na začátku roku jsem oslovil Tomáše Soukupa, sportovního výživového poradce a později jsem se s ním setkal a navázali jsme spolupráci. To znamenalo ze dne na den radikálně změnit jídelníček. Mám v těle příliš mnoho tuku a tak bylo nutné držet lehčí dietu, abych se ho zbavil. Kombinaci nového jídelníčku s Pavlovými tréninkovými dávkami nebylo schopné mé tělo akceptovat a často jsem upadal do velké únavy jak v průběhu dne, tak i v tréninku. Porovnal bych to s horskou dráhou, občas jsem měl pocit, že se mi trénovalo dobře, ale spíše převládaly pocity únavy a vleklé krize, z kterých jsem se nedokázal odrazit ode dna. Možná to bylo i tím, že jsem se snažil dodržet kilometráž podle tréninkového plánu i za cenu velmi špatného tempa. Paradoxní ale bylo, že čím horší pocit v tréninku jsem měl, tím více jsem byl přesvědčený, že jídelníček bude fungovat. Ne hned, ale v dlouhodobém horizontu, až si tělo zvykne. Po zranění to byl další důvod, proč jsem v dobrý výsledek v Plzni vůbec nevěřil. Mé tréninky nestály za nic a pocit při nich byl mnohdy přímo katastrofální. (Pokračování textu…)